Pověst o založení hradu Radyně a o Radoušovi

Charvátský vladyka Hrozislav se svojí ženou očekávali narození dítěte. Kněžna chtěla holčičku, ale stařena, kterou si dala zavolat, jí předpověděla, že to bude chlapec. Kněžna se rozzlobila a ve zlosti vykřikla: „To bych měla raději osla!“ Kněžně se zanedlouho narodil chlapec s oslíma ušima, kozlí bradkou a kančími zuby. Vychovali ho cizí lidé a začali mu říkat Radouš nebo také Raden. Lidé se mu posmívali, a tak vyrostl ve zlého a mstivého mladíka.

Nakonec od lidí utekl a dlouho bloudil pustou krajinou. Až jednou v hustém lese nalezl spícího starce, který měl pod hlavou starodávnou černou knihu. Opatrně mu ji vytáhl a utekl na skálu. Zvědavý Radouš si začal knihu prohlížet. Byla v ní podivná znamení. Pokusil se některá slova přečíst, a jakmile je vyslovil, objevil se před ním skřítek se svojí družinou a ptal se ho, co si přeje. Radouš poručil, aby právě tam, kde jsou, postavili pevný hrad. Nazval ho po sobě Radyní. Stal se mocným pánem, dlouhou chvíli si krátil lovem zvěře a co potřeboval, mu přinášeli skřítci.

Vzal si krásnou pannu, když se jim však narodilo dítě, mělo oslí uši, kozlí bradku a kančí zuby po otci. Radouš zabil ženu i dítě a pohřbil je ve sklepení hradu.

Skřítci přivedli Radoušovi další pannu, ale měla stejný osud jako první žena. Mnoho nešťastnic tak nedobrovolně skončilo svůj mladý život.

Ničeho se Radouš nebál, jen před bouřkou utíkal do nejhlubšího sklepa. Před bleskem ho chránil medailonek, který mu dala jeho matka, než ho vyhnala z domova. Jednou zase přišla bouřka. Radouš byl právě ve věži a díval se po okolí. Plný hrůzy se rozběhl do sklepení, ale cestou medailónek ztratil. Tu uhodil blesk do věže, zdi se zbořily a Radouš zůstal pohřben v troskách svého vlastního hradu. Tak byl Radouš potrestán za svoji pohanskou pýchu a nepokoru.

Dodnes hlídá Radouš se svým sluhou Černým Hanušem a černým psem své poklady v hradním sklepení.

Zdroj: Kniha Pověsti z kraje pod Radyní od autora Vladimíra Havlice

K-Centrum, městská knihovna Starý Plzenec